Konečně se dostáváme k hádkám. Určitě jste zažili nejeden lítý boj za určení, kdo, kdy a jaké utrpení komu zapříčinil. Kdo za to může?!!! Já ne, to ty!!! A
věru jste ve slepé uličce. Rychleji a účinněji byste zjistili jestli v
prvopočátku bylo vejce nebo slepice. Argumenty a emoce se hrnou. Jeden
útočí, druhý se brání, pak se karta obrací. Proč se to děje tak často?
Vztahový deficit.
Řekni mi, že mě miluješ! Proč mi nepomáháš! To si nemůžeš aspoň dát boty do poličky! Ty už mne nemiluješ! Proč tu máš takový bordel! a "tisíce" dalších vět začínají spor.
Teď to nedokáži cítit. Ale já ti přece pomáhám miláčku! Já si svoje boty uklízím, ale podívej se, kde se ti válí tvůj svetr! Ale vždyť víš, že tě miluji (řečeno špatným tónem). Protože jsi hajzl! ... Tak to by byl prototyp odpovědí, které vlijí olej do doutnajícího ohně. Rozbuška co spouští výbuch. A proč? Ví bůh. A vesmír vůbec...
Tím se projevuje potřeba dostat ze svého nejbližšího vztahu to, co nám schází. Jedno kdy se to ztratilo. Potřebujeme to naléhavě, okamžitě zpět. Je to deficit preverbální, jehož základy jsou vytvářeny v generacích před námi. Tyto základy určují proč zrovna jako mimina nedostaneme od zástupkyně předků - té naší zlaté maminky, to co pak hledáme celý život. Bezpečí, blízkost, bezhraniční lásku, splývání v diádě.
Princip je jasný: S čím se generace otců a matek nevyrovnali a neuměli to vyřešit, to nám dali do vínku. Vztahová genetika předávaná emočními vzorci chování a odehrávaná mezi rodiči jako na divadle. Divadle jednoho diváka. A tím jsme byli samozřejmě my.
Okoukali jsme i to dobré a dovedné. Kvůli tomu se však nehádáme. Díky tomu žijeme ve vztazích šťastně a spokojeně. Nebo, to se podržte, jsme na tom prvopočátečním štěstí tak ulpěli, že jako závisláci hledáme ztracený ráj. A partneři nám jej nedávají a dokonce je vnímáme jako ty, kdo nás z něj vyhánějí. Vždyť by stačilo jen tak málo...
Past je také nastražena ve výrazu preverbální - vnímáme to, ale nerozumíme tomu - nemáme pro to slova. Každá vztahová situace, která nám tyto zpropadené významy otevírá, nás vrací do prožitkového pravěku. Neprožíváme totiž jen to aktuální: že s naším děckem jsou starosti, že partner nemá dost zájmu, že se vyhýbá sexu, že na mne kašle. Současné situace jsou zesíleny historickými frustracemi a otevírají se nám emoční okna z prožitkové doby ledové. Z nich vane silný průvan a ze současných větříků se stává emoční hurikán.
Proto požadavek formulovaný svému protějšku v reálném světě je vnímaný druhým jako neoprávněný, jako křivda, která ve vztahu posílá bezmoc na jeho stranu. To se mu nelíbí a tak udělá něco, co vrátí bezmoc zpět. To si však přece nemůže první nechat líbit, aby kromě své bezmoci měl bezmoc ještě od druhého.... a tak roste hádka, v níž bytní nekontrolovaně a destruktivně další bezmoc. Potvrzujeme si tak navzájem a neuvědoměle svůj vztahový deficit. Ten se dalším potvrzením jen prohlubuje.
A kdo za to může? Jeden či druhý? Otec či matka? Děd či bába? Pra či prapra nebo dokonce praprapraprapra... Ne je to komplot vesmíru proti rozumným bytostem, to si pište!
Uf tak to nehorší máte za sebou. Teď to bude to o pohádkách, ty má každý rád!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat